Tak sem se vám vrátil, druhá část
Probudil sem se, už na operačním stole, říkal sem si, ty vole, tolik lidí kolem a všichni ke mně vztahovali ruce, očekával sem, ŽUCH, přišlo a bylo to poslední ŽUCH, které jsem absolvoval. Ležím na polohovací posteli, znovu na JIPce, probouzím se z narkózy, všechno se kolem vlní a hrudní filtrace bublá a nikdo, sem sám, nemohu spát, potřebuji, aby někdo u mě byl a povídal si a nikdo, naprostá bezmoc a k tomu to sucho v hubě, po chodbě pořád někdo chodí ale zamnou nikdo nepřijde, myslí si že spím, ne. Před pěti lety sem toto období, kde sem také byl na hrudní filtraci, prospal, v umělém spánku, osm dní v kuse, tak sem toužil, aby i tohle mohl prospat, jakýkoliv pohyb rukou mi způsoboval bolest, žiletky na prsou, ležel sem na zádech bez pohybu, otočit se na bok ani rybu. Nevím, jak se to stalo, přišla za mnou sestra, chtěl jsem, aby u mě zůstala, chvíli ano, dal mi citronovou vatičku na špejli a pohladila, asi potom jsem konečně usnul, aniž bych se pohnul. Ráno začalo jako vždy hygienou, dostal sem lavor a žínku, vleže se umýval, tam kam dosáhnu a ostatní bylo na sestře, od spodu dolů plus záda bylo její, každý den se převlíkalo, někdy to hodně bolelo, jindy to šlo se převalovat z boku na bok, aby mohlo být vyměněno ložní prádlo. Myslel jsem si, že ty bolesti, jsou od hrudního drénu, ne, byli to nepatrné úlomky od zlomených žeber, které se samovolně pohybovali po těla a zaútočili při každém neopatrném dolehnutí či zvednutí ruky, občas mě to přivádělo k zoufalství, že sem si začal být i protivný, ale personál byl chápající a v momentě kdy mě nic nebolelo, sem zase byl samí úsměv. Den po operaci, před vizitou, za mnou přišel doktor a představil se, já sem doktor Marvan, operoval jsem vás, žebra máte sešité speciální nití, takže než srostou, budou žebra se ve vás pohybovat, já mu poděkoval a on řekl, ne, já vám děkuji, jediný důvod proč mi děkoval, vidím v tom že sem to na sále nevzdal, pak přišli dva mladí doktoři kteří u toho taky byli, a neskrývali nadšení s toho, že sem v městnal tři litry krve do prostoru dvanáct krát dvacet centimetrů, že to nikdy neviděli a že sem pašák, zkrátka sem bojovník a touha žít je u mě vždy na prvním místě. Pak dny, po operaci sem prožíval střídavě podle toho jak sem lehal, to bylo velmi důležité musel sem na levý bok a opatrně se přes zněj převalit na záda a ležet jak prkno, ale stávalo se, že někdy když sem vykašlával hleny, bylo úplně jedno že sem si našel svojí optimální polohu, plíce se při vykašlávání otřásali a nabodávali se na ostré hrany polámaných žeber, třetí den po operaci sem ležel už na normálním oddělení, na posteli z ortopedickou matrací, takže sem se do ní vytvaroval a celkem i hověl, ale v noci jako by se všechny hleny světa spojili a skrze můj krk se chtěli dostat ven třikrát sem volal sestru aby mi upravila polohu postele pod hlavou, na potřetí sem uznal že to bude asi to nejlepší, ale stejně sem pořád vykašlával ale už z menší bolestí. Postupně mě vytahávali drény a samozřejmě to nebylo bez komplikace už sem byl odpojen od filtrace, byl sem postelí odvezen na rentgen zde mi bylo řečeno jestli bych si nestoupl k desce rentgenu vše proběhlo v pořádku celý den sem se těšil že se zbavím posledních drénů až doposud probíhal den bez bolesti, než sem si lehl na postel ale zprava udělal sem špatný pohyb a znovu žiletky zevnitř do prsou, celou cestu na pokoj sem řval bolestí, kůstka ze zlomeného žebra mi poranila nějakou cévku a já znovu začal krvácet takže z novu na filtraci potom sem čekal pět dní než mi drény vytáhli a prosadil sem si, že mě budou rentgenovat už jen vleže. Už sem věděl, když sem už byl zbavený cévky a filtrace a různých kanyl, že když už budu moci jít si sám na záchod, že už to bude lepší, trvalo to šestnáct dní a já mohl s postele svobodně slézt a chodit, musel jsem, protože už sem věděl, že v pondělí mně chtějí pustit domů. Cestu domů vlakem sem zvládnul kupodivu dobře, měl sem strach, jak s těžkou taškou vylezu z vlaku i to dopadlo i když mohl tu na mně někdo čekat třeba nějaký kamarád /ka/ a doprovodit mně domů. Protože jak říkám, že kamarádství není v tom, když se vzájemně podepřete s kamarádem, když jdete opilí domů, ale že se podepřete, když je to třeba i jako střízliví, asi sem dost naivní, vím to, ale měnit se nebudu, to by svět přišel o jedno středně široké sluníčko.