O mamince
O mamince
Dnes dvacátého prvého Května, by se dožila moje mamka s velkým M, osmdesáti pěti let, v minulém roce zas uplynulo, deset let od jejího úmrtí. Poslední čtyři roky, byla opravdu hodně nemocná, brala spoustu prášku, až patnáct denně, a k tomu inhalovala sprej, na dýchání, protože trpěla kašlem, ale přesto si neodpustila navštěvovat zahrádku, a neustále pletla svetry, diskutovala o politice, na lavičce s jinými důchodci, vařila pro mě, abych měl na týden do práce, pro bratra, kterého si po třetí vzala zpět s ústavu, s Jihlavy, /trpí, paranoidní schizofrenii. / Já jezdil do Prahy za prací, pokaždé když sem se vrátil, stěžovala si mi na Jindru, co zas prováděl, vždy když kouřil, zanechával po sobě nehorázný nepořádek, tu nedopalek a všude rozházený tabák, nic po sobě nepoklízel, já jí na to říkal, proč sis ho tedy vzala zas znovu domů, vždyť víš, že to nikdy nebylo jiné, pokaždé když se bratrovi polevilo tak toho hodně zneužíval, na což mi odpověděla, když on tam měl hlad. Taková prostě byla, dělala všechno proto, aby, jsme neměli hlad, a doma naklizeno, vypráno, v tom sem jí už od dětství pomáhal, s vařením, s drobným úklidem, a praním v prádelně, dnes se mi ta zkušenost hodí, proto jsme si tak rozuměli a přesto že sem jí zlobil, měla mě nejraději, co mi navždy odešla, nejsem až tak pořádný, asi by se občas zlobila, ale někdy mě to popadne a udělám generální úklid. S Buchťáku mě volali ve čtvrtek, že ráno umřela, jel sem tedy domů, s práce, zařizovat pohřeb, s Buchtova kopce, jí převezli na patologii do Nového Města, kam sem byl pozván, abych přivezl pro maminku šaty. Vybral, sem jedny, co ráda nosila, byli však letní, a tak sem přivezl i deku, aby jí nebyla zima, to sem řekl pánovi, co upravoval zemřelé, nebojte se řekl mi o maminku se postarám, viděl sem něm, že svojí práci bere vážně, nabídl mi jestli jí nechci vidět, odmítl sem, s tím že si jí chci uchovat v mysli takovou, jakou sem jí znal, živou, je to obvyklá fráze, dnes si říkám, že v tom bylo s větší části, kus mé zbabělosti. Na Buchtův kopec se dostala v Úterý dva dny před smrtí, brácha zašel za naší obvodní, že mamce je špatně že ho posílá, a doktorka poslala maminku právě tam, protože do Nového města nechtěla, odsud jí před týdnem poslali domů, protože nespolupracovala, já sem si pro ní jel, byla popletená, říkala že jí chtějí pořád měnit krev a že jí chtějí ublížit, ale jen co jsme přijeli, domů dělala vše jako vždy, šla se vykoupat, připadalo mi to normální, protože se starala jestli mám do Prahy všechno, hlavně jídlo, ano mami, běž jsi lehnout, připravím ti prášky zas na celý týden. Nebyla taková v nemocnici pořád, poslední dva, roky tam byla co půl roku, když sem jí jezdil navštěvovat, ukazovala mi jiné pacientky, které dělali problémy při léčení, že ona nikdy taková nebude, proto si myslím, že se jí to v hlavě před koncem života začalo plést, Byl podzim, zahrada byla sklizena a srýpaná, to sem udělal. V Pondělí ráno sem šel za mamkou do pokoje, nespala, abych jí řekl, kde co má, že mají s Jindrou do Středy navařeno, mamka ležela v posteli, byla v klidu, když byla doma, cítila se bezpečí, i když jí nebylo dobře. Než sem odjel do práce šel sem ještě jednou za ní, jen mi řekla, nezůstaneš. Koupil sem si mobil, aby mi mohla zavolat, od sousedky kdyby jí bylo nejhůř, že hned přijedu, hodně sem to podcenil, měl sem zůstat u ní, mrzí mě že sem u toho nebyl když umírala, mohla umřít doma, to málo sem mohl pro ni udělat, jen proto co lásky dala ona mě, nechci se vymlouvat na to že mnohdy před tím říkala, že už jeto poslední hodinka, pokaždé sem jí našel doma, sic nemocnou, ale živou. Pomáhal, sem jí, ale i opouštěl, nadále, sem hrál automaty, nadále, sem odbíhal od problému, který vyplýval ze soužití, psychicky nemocného bratra, a nemocné mamky, vždy sem utíkal, buď do práce, na zábavu, či do herny. Pohřeb sem zajistil, myslí celkem na úrovni, před obřadem, mi druhý bratr Jirka, který ten den trpěl bolestmi páteře, řekl něco na, co nezapomenu, že Jindra na pohřeb nepůjde, snad že má vinu na tom, že matka umřela, vím, pokud to tak myslel, tak máme na její smrti všichni tři nějaký podíl, ale hlavně si myslím, mamka umřela proto, že už se nám rozdala, prožila život, jak nejlíp uměla, poctivě, někdy s úsměvem jindy s pláčem, k tomu se ještě propracujeme. Nakonec Jindra na ten pohřeb šel, /došlo mu, že někoho vzácného ztratil a nakonec se dobrovolně vrátil do Jihlavy/ Jirka byl v menšině, do hrobu sem jí spouštěl já, švagr, strýc a zřízenec s pohřební služby. Pohřební hostina se konala u nás, já se staral, o zábavu neteř o pohoštění, podařilo se mi, že jsme na maminku, vzpomínali jemným humorem, a na ženskou která prožila v životě tolik smutných chvil, když v šedesátém ovdověla, v šestadvaceti jí zemřela dcera, má sestra a skvělá matka, mé neteře a synovce, přesto nezatrpkla, dokázala se smát, hezky zpívat, tancovat, výborně vařit, dělat vše s láskou pro své bližní, a se zahrádkou se přímo mazlila, brala život tak jaký je a ten se nedá nalajnovat jen do krásna. Škoda a to je mi obzvlášť líto, že nemůže vidět, nebo možná vidí, jak sem se změnil, nehraji automaty a mám krásnou přítelkyni, o víkendu tě přijdeme navštívit, mami.